Protestuje v něm (v překladu USG Open Source) proti násilným zásahům ozbrojených sil, apeluje na respektování ústavního práva na nenásilné shromažďování občanů a znovu opakuje požadavek na přezkoumání volebních výsledků. Musaví reaguje na zásadní moment povolebního konfliktu – kdy vůdce Chámeneí nejenže dvakrát výslovně prohlásil prezidenta Ahmadínedžada za vítěze, a politicky se ho zastal, ale navíc i uznal jisté volební podvádění za možné. Náskok 11 miliónú hlasů má však být důkaz toho, že o podvod ve velkém nešlo. Musaví toto prohlašuje za zvrácenou logiku: „rozsah volebních podvodů … byl prohlášen za důkaz abscence podvodu,“ stejně jako prohlašuje za nepřípustné povolat komisi, výsledky jejíž práce jsou předem známé.
Musavího argumenty jsou předvídaletné. Na dopisu pro vnější pozorovatele je ale zajímavý rámec: Musaví nejenže hovoří o logice, ústavě a spravedlnosti, v začátku a závěru 3-stránkového dopisu apeluje hlavně na dědictví, ducha a cíle islámské revoluce. Musaví není liberál evropského ražení, je to především íránský politik, dlouhodobě činný v rámci íránského revolučního projektu, jako všichni účastnící dnešní krize. Nejde však v žádném případě o jakýsi fanatismus, právě naopak. Pro Musaví a jeho stoupence, a se vší pravěpodobností i pro mnoho z twitterující mládeže, je dědictví revoluce něco pozitivního, něco, co je třeba bránit na ulicích. „Spravedlnost“ totiž není jakýsi neutrální, všeobecný termín, ale v každém kontextu má vlastní obsah. V Íránu je spojována s ambiciózním, státotvorným, a 'morálně vznešeným' islámským projektem.
Spravedlnost byla také jedním z hlavních témat volební kampaňe. Před volbami se snažil otevřít debatu o zodpovědné společenské spravedlnosti, rozdílné od nezodpovědného Ahmadínedžadova populismu. Musaví sám totiž do určité míry zosobňuje porevoluční ideál spravedlnosti: Když byl premiérem od r. 1981 do 1989 za války s Irákem, zavedl účinný přídělový systém, díky kterému Iránci nehladověli, a který je dosud vzpomínán.
Proto, jak je zvykem, otevírá a prosévá Musaví dopis citáty z Koránu, hovořící o spravedlnosti. Proto také, když ihned v začátku mluví o „historické křižovatce,“ na které se Írán nachází, zasazuje jí do kontextu porevoluční historie: „Před 30 lety se v naší zemi udála revoluce ve jménu Islámu, revoluce pro svobodu, pro obnovení cti lidstva, revoluce pro pravdu a spravedlnost.“ Základem politiky je revoluce – revoluce, která stejně jako v Rusku měla tři aspekty, které nesmíme od sebe izolovat, prestože ji máme tendenci vnímat pouze jako náboženskou. Vedle ideologického cíle nastolení beztřídní spravedlnosti v Rusku a islámské spravedlnosti v Iránu založily obě revoluce republiku, moderní lidový, suverenní stát (m.j. vlastnící 'výrobní prostředky' – v Íránu šlo hlavně o znárodnění ropné společnost), a v neposlední řadě i něco, čemu v Evropě říkáme nacionalismus nebo patriotismus, tedy, náležitist ke státu, politickou komunitu. Tyto tři prvky nezmizí, jen se bude redefinovat jejich vztah.
Íránci jsou na svůj samostatný, na vnějších mocnostech nezávislý stát hrdí, a bránili ho ve velmi krvavé válce: od revoluce v Íránu došlo, ríká Musaví „k podstatným investicím v lidských životech, majetku, důstojnosti do základů požehnané revoluce, a také k podstatným úspěchům. … Náš lid si vydobil čest, důstojnost, a naději na čistější existenci. “ Když ale „jsme se pokusili znovuoživit národní vitalitu a dosáhnout cílů mladých a starých …. byli jsme konfrontováni s podvodem a klamem.“
Musaví otevřeně pojmenovává povolební krizi: „dívám se na politikou scénu a vidím, že jde o víc než o vnucení nechtěného prezidenta. Je to pokus o vnucení nové politické reality národu.“ Ona historická křižovatka je totiž pravděpodoně mnohem víc než pouhý podvod. Povolební reakce ukazuje na to, že se politicé síly za prezidentem Ahmadínedžada a Revolučními Gardami snaží redefinovat politický systém jako takový. S ním i jeho demokratický základ a revoluční ideál spravedlnosti.
A tváří v tvář současné krizi se Musaví ptá: „už si tuto vyšší existenci nezasloužíme? Věřím, že to tak není. Není ještě pozdě.“ K čemu? Naplnění cíle revoluce, definovaný takto: „Byl jsem připraven ukázat, že je možné vést duchovní život v moderním světě. .. Byl jsem připraven připomínat, že ctít lidskou důstojnost neoslabuje, ale posilňuje základy republiky. Byl jsem připraven říct lidem, aby od veřejných činitelů očekávali pravdu a spravedlnost … byl jsem připraven říct, ža regrese, chudoba a nespravedlnost nejsou naším údělem.“ To vše pro Musavího znamená: „přišel jsem náš všechny přizvat k islámské revoluci, jaká byla a jaká má být.“
Samozřejmě, jako po všech revolucí, mnozí se odvracejí zklamáni, v Íránu hlavně městská mládež ztratila iluze o 'idealismu' islámských politiků a není tajemnstvím, že autoritativní režim spojuje se samotným islámem. Musaví ale v protestech vidí i náznak opaku: „Celá generace byla nařčena z toho, ze opustila náboženství. Povstala teď ale se slovy Allahu akbar,“ …“opravdové poselství revoluce se dotko srdcí mladé generace, která první dny revoluce nezažila.“ A udělala zelenou, barvu Mohameda, barvou svých protestů. V tom, říká Musaví, on následuje mládež. Sám otevřeně lituje slabosti své vlastní přesvědčivosti během kampaně a chválí rozhodnost mládeže. A vyzývá ji: „Jako bratr vás vyzývám, milovaná mládeži, nedovolte podvodnílkům a lhářům, aby vám ukradli vlajku revoluce … a přivlastnili si cenné islámské dědictví, které vaši předkové zaplatili krví.“ Musaví mládež nabádá k naději, a nenásilnému pokračování hnutí na základě textu ústavy: „na této cestě nejsme nepřátelé lidových milic Basíž, i Basíží je náš bratr.“
Několik citátů z pohnutého textu, napsaného v momentu krize, určitě nelze použít jako symbol a shrnutí toho, co se v Íránu děje. Pomůže ale chápat jednoduchou věc: íránská politika, jakkoli v nás probouzí vlastní vzpomínky na odpor k revolučním lžím, je komplexnější, svá, a nelze ji jednoduše vměstnat do konfliktu mezi prozápadními liberáli a konzervativci. Jde o to, jak Íránci budou schopni definovat vlastní politickou komunitu, a k tomu potřebují ideály a debatu o dědictví revoluce.