Bylo-li zprvu vítězství Mahmúda Ahmadínežáda považováno za pravděpodobné, kampaň jeho protikandidáta Míra Hosejna Músavího nabrala takových obrátek a veřejné debaty takové otevřenosti, že mnozí, v Íránu i na Západě, začali sázet právě na něj. Výsledky z 13. června pak dopadly jako studená sprcha: Músaví se nedostal ani do druhého kola a skončil s dvakrát méně hlasy než Ahmadínežád.
Skoro okamžitě přišla obvinění z volebního podvodu. První „důkazy“ se opíraly o čísla: Ahmadínežádovo vítězství v Teheránu a v oblastech s etnickými menšinami bylo označeno za naprosto neočekávané, statistické rozbory ukázaly výsledky v některých provinciích jako nemožné (účast nad 100 procent) nebo silně nepravděpodobné (jako by někdo použil stálý kvocient pro jejich výpočet. Nejserióznější, ale nakonec také neprůkazný rozbor zveřejnil anglický Chatham House – – (viz: www.chathamhouse.org.uk/files/14234_iranelection0609.pdf). – –
Ven se ale nedostala podrobná čísla a statistikové se tedy nemohou jednoznačně vyjádřit.
Samotný volební proces přinesl další, dosud neověřené, indicie: nejenže k vyhlášení výsledků došlo velmi rychle, mnohé stanice zavřely brzo, neměly dost lístků, sčítání často nebylo monitorováno, našly se prý předem vyplněné volební lístky, milióny se měly ztratit atd. Režisér Mohsen Machmalbaf, autor „Kandaháru“ a mluvčí Músavího, navíc prohlásil, že mu ministerstvo vnitra před oficiálním vyhlášením výsledků telefonicky gratulovalo k vítězství. Mohamed Asgari, zaměstnanec ministerstva vnitra, prý dodal na západ listinu s výsledky, ve kterých byl Ahmadínežád až třetí a ve kterém někdo z ministerstva přiznává podvod. Ta čísla dnes kolují jako opravdová: Marjane Satrapi, autorka „Persepolis“, dostala kopii emailem a ukázala ji v evropském parlamentu. Mezitím podle zpráv z Íránu Asgari podle Guardianu za podivných okolností zemřel. Velmi rychlé uznání výsledků a krvavé represe protestujících jakoby dodaly poslední důkaz podvodu.
– – – – – POTÍŽ SE ZÁVĚRY KONSPIRAČNÍCH TEORIÍ – – – – –
Co z toho vyplývá?
Určitě to, že íránské volby nebyly v pořádku. Nevyplývá z toho ale v žádném případě dokázaný volební podvod. Všechny ty podezřelé okolnosti jsou pouze nepřímé důkazy a hlavně: mohou znamenat různé věci. Mnoho médií rozumí pod pojmem podvodem záměrné zkreslení výsledků, to, že někoho výsledky přepsal a ukradl vítězství Músavímu. To nejen nelze dokázat, ale také to znamená soudit, že Músaví opravdu vyhrál. O volebních preferencích Íránců ale nic nevíme, jedna západní studie dokonce naznačila Ahmadínežádův náskok a on i v roce 2005 získal 63 procent.
Pokud už někdo měl „falšovat“ výsledky, je mnohem pravděpodobnější, že Ahmadínežádovo vítězství jen zaokrouhlil na nadpoloviční většinu, aby se vyhnul pro systém nebezpečnému druhému kolu.
Nejpravděpodobnější je třetí scénář, který obsahuje nejméně nepodložených předpokladů. Ahmadínežádova strana se dobře připravila na volby, a k vítězství jim mohly napomoct drobné i větší podvody a triky během hlasování. Toto ovšem spadá pod termín „volební iregularity“. Jsou nezákonné, samy o sobě však volby neruší, a dají se soudně řešit. Je na volební komisi zda je jejich rozsah důvodem k přepočítání či opakovaní voleb.
– – – – – DEMOKRATICKÝ MÝTUS – – – – –
Legitimita voleb se (bohužel) neodvíjí vždy od jejich zákonnosti. I ve volbách v roce 2005 nebyla přes vážné stížnosti Ahmadínežádova výhra zpochybněna. Stejně i velmi neregulérní volby v Rusku nedávají příčinu k zpochybnění vítězství Putina, resp. Medveděva.
Naše sympatie s demonstranty jsou navíc umocněny demokratickým mýtem: hlas lidu, matematicky spočitatelný, je suverénní a rozhoduje. Platí to v demokraciích, a platilo i v Íránu, ovšem za normálních okolností. I USA v roce 2000 občané poznali, že u vyrovnaných voleb nakonec nerozhodují čísla, ale instituce a moc jednotlivého soudce.
Demonstranti v Íránu mají určitě právo na objasnění stížností, případně na nové volby. To ovšem je v pravomoci bohužel ne úplně nezávislých institucí a nikoho jiného.
O tyto instituce teď jde: hraje se už nejen o zákonnost voleb, ale i o legitimitu systému. Dlouho vězněný novinář A. Gandží a jiní naznačují, že se Ahmadínežád skutečně pokusil – navzdory klerikálnímu establishmentu, konzervativnímu i „liberálnímu“ – u moci zabarikádovat. Dosadil do institucí vlastní lidi z ozbrojených sil a lid si naklonil populistickou privatizací. Nazývají to dokonce tzv. třetí íránskou revolucí: svržení šáha nasledovala islamistická ústava jako druhá revoluce, a dnes se má jednat o nacionalistickou redefinici islámského státu.
– Přítomný konflikt nejspíš není zvrácené Pražské jaro, ale zatím úspěšný tah íránských nacionalistů, snažících se pozměnit dědictví revoluce. Pouze čas ukáže, o co tam opravdu jde.