Zklamání jistě pochází i z očekávání. Když se autor prokázaných dramatických schopností, spisovatel tíhnoucí k působivé veřejné reflexi, člověk naplněný bezprostřední a dlouholetou zkušeností o tématu, rozhodne o své zkušenosti divadelně vypovědět, je jasné, že očekávání na místě – očekávání odstupu, komentáře, postoje – určitě k politice, snad i ke stáří, a hlavně tomu novému komunikačnímu režimu v Česku, který Havel ještě na prknech nepostavil do svého kyselého světla.
Když po 20 minutách nudného překrývání politiky domácími nicotnostmi přijde konečně na řadu komentář politiky – ono krásně absurdní a vyprázdněné obdivování se politoložky „myšlence“ nebo dvěma onoho odcházejícího politika – vrací se ten Havel, jak jej obdivuji z jeho absurdních her.
Bohužel, absurdně-kritické momenty zůstávají krátké a plytké. Hry se slovy zbavenými smyslu se každých pár minut vrací, ale nesoustavně, přerušovány až „bulvárním“ postupem děje. Hra postrádá stylovou jednotu (jak u textu, tak u inscenace – hraní a kostýmů). Nese ji hlavně onen děj, jehož inscenace zklouzává k pořádnému kýči: výslech ex-premiéra? x vstupů motorových pil a sušeného ovoce, abychom náhodou nezapomněli na všudypřítomou referenci na Čechova? Hluk a odrazy světla vlaků – v takové síle (jejichž symbolika od Heinera Muellera patří deportačním vlaků spíš než symbolu konce nanicovaté kariéry)? Ploužák na do nekonečna natahovaném konci hry? Seznam příkladů kýčovitosti zde nekončí.
Lituji toho, že si Havel nedovolil radikální odstup a „neobul“ se do toho. Postupy absurdního divadla v kontextu socialistického jazyka a života 60. a 70. let ale jistě už nelze uplatnit v době ovládnuté ještě absurdnější plochou instrumentalizací jazyků televize, reklamy, „globálna“, které určitě není lehké „trumfnout“. Je možné, že se o to pokusil – Odcházení se své výstavbě sérií nesmyslných replik, komických pohybů postav, míšení podstatného a podružného, vážného a směšného, velmi připomíná Havlovy předchozí hry – a že to nešlo. Je možné, že Havel neměl kam se mimo absurditu postavit, když byl a je jejím aktérem, a že se do ní dokonale zabředl.
Parodie na parodii?
Jelikož je ale Havel člověk, kterého nelze jen tak podceňovat, je nutné hledat ještě někde hlouběji. Kýčovitost a fraškovitost je totiž natolik nápadná, že se skoro zdá záměrnou. Vrcholem je hlasový vstup. Onen poněkud násilný rámec přidaného komentáře, navíc tak známým autorovým hlasem v příliš hlasitém ampliónu, obsahuje další interpretační prvky – projevy nerozhodnosti scénáristy, poznámky režiséra ke špatné hře herců, komentáře dramaturga k jisté náhodnosti dramatických nástrojů a k plochosti postupů, a vůbec projev nejasnosti záměru autora. Snad tím chtěl Havel na okraj parodie něco říct.
Takové sdělení by se přeneseně týkalo politiky v jejím srovnání s dramatickým autorstvím, s tím, že v politice je výsledek práce dosáhne vždy pouze úrovně herců, pohnutek, možností a ty jsou, jinak než v relativní svobodě divadla, velmi omezené. Politik-autor je na svůj úkol vždy krátký, neubrání se plochosti a spadá vždy nutně do frašky. Jak v konečném důsledku divadlo, tak o to více politika, jsou činnosti v různých měrách bez jasného záměru a tudíž beze smyslu. A k tomu pak už vlastně není co říct, jenom lze na to, nejlépe skrytě, poukázat. Snad to zde Havel v jakési parodii na parodii otevřeně přiznává. Těžko se mu bude totiž kritizovat moc nebo stavět se proti ní, když jí léta „měl“ a tragédii těch, kteří ji dělali na život a na smrt, jako namátkou Mossadegh, nezažil. Sám sebe bez uznání neúspěchu parodovat nelze a Havel neměl tak velké a jasné cíle, aby mohl „neuspět“.
Pontifikace
Je to tedy parodie na druhou? Možná. Inscenace tomu ale nenasvědčuje. Přestože Tříska a spol. vesele a nápadně přehrávají, Radokova interpretace je natolik realistická, že lehkost totální parodie nepovolí. Hra mrhá talentem Chramostové v nudně stereotypní roli babičky, ona a hlavní herec jsou reálné osobnosti českého divadla, Tříska stejný ročník jako Havel, jsou tam naprosto pozitivní postavy – zahradník a hlavně přítelkyně politika, která byla napsaná na tělo pro p. Havlovou-Veškrnovou, inscenace navíc obsahuje tvrdě realistické prvky jako opravdový, dlouhý a mokrý déšť, stromy v reálné podobě a jejich vyvracení atd. Inscenace jednoduše nic nenaznačuje, příliš „ukazuje“ a bere se sama vážně. To nesvědčí o nějakém vážně ironickém záměru.
Navíc je hra obestřena nápadnou pontifikací Havla. Místo, aby hra mluvila sama za sebe, je foyer na obou patrech polepeno výstavou – stylizovanými rukopisy a přepisy na stroji (!) Havlovy hry, program obsahuje jím psaný životopis a staví jej do Svaté Trojice českého divadla. Před začátkem představení nám také bylo s pýchou sděleno, že Odcházení bylo pozváno na jakýsi korporátně prestižní festival do Jižní Koreje, aby tam bylo uvedeno mezi kousky Petera Brooka a Piny Bausch. Jde asi prostě spíše o „Havla“ než o divadlo. Takže jestli hra obsahuje „second degree“, tak bezzubě a trapně a je to nanejvýš glosa. Pokud ji ovšem nelze inscenovat lépe.