Na jeden zápas Ruska, už nevím s kým, jsem se náhodou ocitla ve velkém zaplněném sportbaru. Nepříjemný nebyl jen lepkavý pach smažáku, ale hlavně dvě větší skupinky Rusů, řvoucí do ochraptění rasíja rasíja. No což, řekla jsem si, Rusové hráli dobře a někteří jsou tu mezi námi, mají na to právo. Ještě že Češi jsou klidnější. Nechtěla bych muset skákat.
Na semifinále jsem se náhodně zastavila v sokolské čtyřce v Tróji. Nejlépe hru komentovala dívka, sedící u mého stolu s dvěma klidnými, hokejem ne příliš zaujatými Ukrajinci, kteří se bavili o tom, co musí na stavbě ještě dokončit a proč si nedají další pivo. O zábavu jsme ale nepřišli. Mladík opodál měl na komentář jen asi pěti-slovní zásobu, kterou hojně obměňoval, a nasadil skoro vždy, když se puku ujali Švédové: ty šmejde vole, ty zm.de vole, ty č..áku vole, ty ku.vo vole atd., stále dokola. Také do ochraptění. Nu což, řekla jsem si, periferní hospoda, vyšinutý jedinec.
Na finále jsme skončila v malé sklepní hospůdce uprostřed Mánesovy ulice. Chlapi, většinou kolem třicítky, zde měli psy a vypadali skoro jako místní, městská parta, u vchodu stálo pěkné horské kolo ještě označené číslem z jakéhosi duatlonu, za barem točila pivo rázná žena s černými dready. Když však během hry stoupala nervozita, ne jeden chlap, ale snad polovina hospody se jala na naše protihráče povykovat: ty šmejde, ty vole, ty zm.de , ty ču.áku, ty šmejde, ty vole… Také do ochraptění. Na to už jsem neměla co říct, tohle už nebyla národnostní, ani sociální, ale snad druhová záležitost.
Naštěstí se o komentář mimoděk postarala jediná místní zástupkyně umírněného genderu, barmanka. Během poslední minuty zápasu, kdy už překonala zábrany a riskla, že zakřikne výhru, stáhla z internetu něco na oslavu. Po předání medailí a za už deset minut trvajícího řevu uvnitř hospody se náhle plátno setmělo, naběhla bílá lebka sreen-saveru, a rozeznělo se příhodné queenovské We are the champions. Chlapi vděčně naskočili a jali se euforicky a ochraptěle procítěně, chlapsky, unisono, vyřvávat, že jsme šampióni.
Náhle, skoro bych řekla ještě náhleji, lebku nahradil běžící klip. Kdo tam nestál. Zářící Freddie, nahý, v bílých obtažených kraťasech s malými roztomilými klopami v bederní oblasti, vypínající hruď a tančící s tyčí mikrofonu. V tu chvíli jsme se neudržely my dvě občasné návštěvnice mužského polosvěta a začaly se nezřízeně řezat. Postarší kníráč, který se nám už předtím snažil ‚vysvětlovat‘, o co v tom hokeji jde, se nechápavě podíval: Co je, připadá vám to spodní prádlo nemoderní?
Na konci klipu si Freddie efektně sedá do kolen s tyčí před sebou. Chlapi v hospodě reagují na konec refrénu svým vlastním: a je to doma, a je to doma. No, to je, vtipnější revanš na mužné decibely si barmanka nemohla vymyslet.