Reklama
 
Blog | Zora Hesová

K Jařabovým Zajatcům: Terorismus, komedie a potlesk

David Jařab v Divadle Komedie uvádí příběh o skupině čtyř lidí, kteří dále nechtějí snášet předvolební zneužívání slova „spravedlnost“ od zkorumpovaného lokálního politika a rozhodnou se pro únos a divoký soud: pro teroristický čin. Hra je hrou, jednoduchým, krátkým a rázným nahozením otázky exemplární reakce na nespravedlnost a znesvěcování. Otevírá ale ty samé otázky, které zmínil třeba palestinský film Paradise Now o atentátech na civilisty – a stal se skandálem. Proč jeden ano a ne druhý?

Do divadla jsem šla po přečtení jakéhosi spoileru, ve kterém stálo, že unesený politik nakonec není zabit a zemře samovolně. Nevím už, zda tento falešný spoiler byl omyl či úmysl; byl-li úmyslem, byl promyšlený. Dokázal totiž to, že divák jako já se netřásl o vyústění (dojde k vraždě nebo ne?), měl pocit, že je již zná a věnoval pozornost samotným dialogům a velmi filmové, tmou a zvukovými vložkami „stříhané“ inscenaci. Text se nakonec ukázal jako spíše zdrženlivý, plný náznaků o tom, jak psychologicky obtížné nakonec je nést vyřazení z civilní společnosti násilím, a dramaturgie se věnovala psychologii nádherně zahraných postav více, než myšlenkám a argumentům. O to byl z mé strany nepředvídaný konec překvapivější – nevím ani, zda je rozumné jej zde dále „kazit“ potenciálním, i když nepočetným, divákům a čtenářům těchto řádek. Další uvedení je ale skoro za měsíc, a téma si vyžaduje reakci. Proto tedy, když v závěrečném setmění zazněl a zabléskl výstřel, mne polil studený pot a ten symbol mne paralyzoval. Hra skončila, a po jasném počátečním zaváhání se publikum jalo hlasitě aplaudovat. Ne úplně bez důvodu: hra byla dobrá. Ale přece jen, můžeme tleskat už půl minuty po naznačené vraždě? Vzalo publikum vůbec téma vážně? Umíme opravdu tak dobře rozlišovat mezi skutečností a fikcí? Děláme to opravdu soustavně?
Skandál
 
V roce 2005 jsem shlédla – i když jen na spěšném press screening na Berlinále – film Hany Abu-Assada Paradise Now. Šlo o Palestince, který se na konci filmu dopustil něčeho podobného, a stejně hrůzného a paralyzujícího. Hodina a půl, která konečnému záblesku v izraelském autobuse předcházela, byla komplexním popisem posledních několika dnů protagonisty, ve kterém sledujeme jeho prekérní život v okupaci plný samoty, stresu a pokořování, eskalaci událostí, „psychologii“, nepřikrášlený popis manipulativních verbířů k atentátům, a také moment, kdy pochopíme, že onen mladý muž byl stíhán velkou hanbou jako syn „zrádce“, člověka, jenž byl pravděpodobně okolnostmi a ještě pravděpodobněji manipulativní okupační politikou donucen k donášení a posléze „potrestán“ vlastními lidmi. Mé vzpomínky jsou poměrně nejasné, ale pamatuji se na pocit nerozhodnosti o tom, jak snímek hodnotit. V žádném případě ale ne-idealizoval a podle mého také neomlouval onen čin; spíš se snažil popsat jeho nelidský kontext, nám zde poměrně neznámý (jak bychom jinak mohli v čele evropské diplomacie tak bezmyšlenkovitě aplaudovat tzv. „válce v Gaze“ ze začátku roku).
Film samozřejmě vyvolal velký skandál, stal se debatním tématem konferencí atd. Jak se k němu postavit, jak se postavit k portrétu násilí. Jedna věc se mu jistě dá vytknout: prezentoval děj pouze z jedné strany, Izraelci – mezi nimiž jsou okupanti stejně jako civilní oběti – slovo ani pohled nedostali. Tak nějak, jak může z té jedné strany být viděn. Ale právě tato jednostrannost je jistě jedním z kořenů války v Palestině. Dalo by se říct, že film hřešil tím, že se tuto jednostrannost nepokusil překonat. Jeho cíl byl zřetelně „pedagogickým“ – poučit výhradně západní publikum o jedné ze dvou stran. 
 
Zajatci násilí
  
Základní rozdíl mezi těmito dvěma „hrami“ s myšlenkou zoufalé samo-spravedlnosti je samozřejmě fakt, že v českých zkorumpovaných městech (jsem z Liberce) se nic takového neděje, česká slova a české stížnosti způsobují to, že si hra o terorismu do velké míry zachovává charakter hry, fikce, intelektuálního experimentu. Paradise Now na druhé straně popisoval něco, co se dělo a dít nepřestávalo a jistě jej úplně jinak pocítil izraelský divák, než divák evropský, natož pohodlný  český.
Ne nadarmo se Jařabova hra jmenuje Zajatci – tedy ne Zajatec. Zajatci své násilné intence byli všichni čtyři vykonavatelé divoké spravedlnosti, která se stala aktem jasné nespravedlnosti, vyřadila je z obecného života, sdíleného lidství a nakonec i duševního zdraví. Jak David Jařab několikrát v textu podtrhl, tito ze začátku sympatičtí zajatci přestali v zkorumpovaném politikovi vidět člověka – stal se „prasetem.“ A to je samozřejmě celá pointa hry – zvůle, jakkoli motivovaná, zbaví lidskosti nejen oběť, ale zároveň i její „vykonavatele,“ a udělá z nich „pachatele.“ V moderních válkách se děje přesně toto: nepřítel není nám podobný člověk s opačnými zájmy, ale samotné zlo. V moderním státě, naopak, jen nehumánní stát má právo „páchat,“ jelikož je nesen otevřenými institucemi, které určují všeobecná a všeobecně akceptovaná pravidla páchání násilí a zaručuje tak poměrně „humánní“ řád.
 
Potlesk? 
 
Pedagogický a umělecký záměr filmu byl uznán a film byl nakonec byl nominován a dostal Golden Globe a jiné pocty. A stejně jako Jeřabovi Zajatci nutil přemýšlet, ale rozhodně nenutil tleskat. Spařoval. Potlesk – který na druhou stranu určitě divadelníkům přeji – zde není reakcí, je to i usus. Bylo by pro mne srozumitelnější, kdyby lidé z tohoto pražského divadla hořké komedie odcházeli spařeni. 
Možná by herci a autor měli o to silnější pocit, že jejich hra o hře, která rychle přestává hrou být, sama není jen ludickým počinem. Ale „představením“ něčeho, co má, bohužel a bohužel, kontext daleko překračující českou kotlinu. Že v tomto ohavném dilematu se pohybují tisíce a tisíce lidí, kteří za sebou spořádaný, mírový, zabezpečený stát  a tedy i pohodlné a stabilní instituce  spolužití a „lidství“ nemají, a to nejen Palestinci, ale i samotní Izraelci, a také Iráčani a Afgánci. Problém terorismu je eminentně politický, je to problém státu, problém ne-inklusivních institucí, které definují použití násilí. Čeští zoufalci mají možnost politického odporu proti zneužívání slova spravedlnost, a jejich zkratový čin komedií zůstává. Hovoří ale o něčem mnohem tragičtějším.
Reklama