Reklama
 
Blog | Zora Hesová

Abu Ghraib: Fotografie, které zakrývají víc, než odkrývají

Ty fotky všichni, bohužel, známe. Je však velmi těžké soudit, co doopravdy ukazují. Standard Operation Procedure, výborný dokumentární film Errola Morrise a stříbrný lev z Berlinale 2008, neodpoví na všechno, ale klade ty správné otázky o fascinující a zavádějící moci fotografií. Poznámka ke shlédnutí

Errol Morris vyzpovídal zúčastněné skandálu s fotografiemi ponižovaných a mučených Bagdádských vězňů v neblaze proslulém vězení Abú Ghraib mezi říjnem 2003 a lednem 2004.

Co se dělo? Rozbité a vyrabované vězení bylo na podzim 2003 jakžtakž uklizeno. Asi 6000 vězňů hlídalo v jednu dobu několik stovek (podle Rory Kennedyho pouze 300) členů MP – vojenské policie. Nám známí vojáci, tzv. bad apples, tam přišli z původního poměrně klidného umístění v Hille. Byly to ale válečné jednotky, určené pro dopravu a eskortaci, naprosto necvičené pro vězeňskou službu (combats forces, ne internment forces). Vojáci byli přiděleni na tzv. tvrdý blok, kde probíhaly výslechy tzv. bezpečnostních vězňů, podezdřelých z držení informací o povstalcích (čti: teroristech).

Tehdy tak 20 až 25-letí, nezkušení dozorci systematicky vypovídají, že v bloku 1A nevládla žádná pravidla, kromě těch, stanovených vyšetřovately v civilu, lidmi z vládních bezpečnostních agentur a najatých soukromých bezpečnostních společností. Ti podrobovali vězně výslechům, nejčastěji v noci. Úkol dozorců byl je systematicky ‚připravovat‘ na výslech, aby je pomohli ‚zlomit‘: zbavováním jídla a spánku, nahotou a chladem, nucenými dlouhodobými bolestivými pozicemi, hrozbami, ponižováním, mlácením, znásilňováním, ‚čímkoli, co je nezabije‘. ‚Připravování‘ – to byly celé šichty, pracovní náplň.

Vojáci fotili. Někteří trofeje. Často inscenovali obzvlášť nehezké scény jenom pro fotografie, brané i několika fotoaparáty zároveň. Nahota mužů a přítomnost ženských vojáků v místnosti a na fotkách efekty jen umocňovala. Jedna z později odsouzených dozorkyň podle výroků z tehdejších dopisů své přítelkyni fotila proto, aby existovala dokumentace toho, co ‚armáda nechává dělat‘ své vojáky. Stovky fotek cirkulovaly na rozdávaných cédéčkách a jako počítačové plochy, každý je viděl, nadřízení dokonce i písemně gratulovali k dobré práci.

V lednu 2004 někdo CD anonymně dodal armádnímu vyšetřovateli ve vězení – později mu slíbenou anonymitu v televizi naživo zrušil D. Rumsfeld. Druhý den armáda začala sama vyšetřovat, šéf vězení zárověň vydal rozkaz skartovat všechen materiál. V únoru armáda sepsala tzv. spis ge. Taguba. Sy Hersh z The New Yorkeru se k němu dostal, napsal článek a zveřejnil fotky na webu. Televize CBS tomu ještě před článkem věnovala známý program 60 minut. Světem začaly kolovat fotky dozorkyně držící nahého muže na uzdě. Dva roky později byl tucet vojáků odsouzen, většina na několik měsíců, dva na 8 a 10 let. Všichni nízké sarže MP, nikdo z agentur. Šéfka vězení v Iráku byla degradována, novým vedoucím se stal bývalý ředitel Guantanáma. Podle pozdějších zpráv procedury ve vězení pokračovaly.

Zůstavá mhoho otázek: morálních, psychologických a hlavně politických.

Bylo to divné, nesprávné, ptá se Morris? Ze začátku ano, odpovídají, ale rozhodovali agenti, byla to rutina, začalo to tu, než jsme přisli, nadřízení nic neříkali, a byla válka, vězení bylo denodenně ostřelováno, taky to byl náš džob, člověk si zvykne, člověk není ten samý v takové stresu, člověk nesmí ‚vyměknout‘, voják musí být tvrdý, když to bylo horší, bylo třeba to ‚odblokovat‘.
Dnes je ještě z mladších vojáků cítit nevolnost; ovšem dva starší, kteří ‚inscenace‘ vedli, byli během filmování ještě ve výkonu trestu.
Udělali byste něco jinak? Nevím. Nevím jak, co. Nevím, asi nejít vůbec do armády, nebylo to k ničemu.
Proč fotili? Všichni vojáci v Iráku prý neustále fotí, aby měli později co ukazovat, hlavně mrtvoly, krev, nahotu atd. Jsou i videa. Proč jsou na fotkách se zdviženými palci a širokými úsměvy? Všichni se smáli. Proč také na fotce umučeného vězně? Těžké říct, tak to chodilo.

Errol Morris ve svém článu v The New Yorker, nabízí svůj závěr. Fotografování mohlo mít dva efekty: distancovat se od něčeho, co probíhá jako normální, ale vzbuzuje morální nevolnost; dokazovat si, že to normální je, protože ‚není co skrývat‘.

Jaký byl ale kontext událostí? Dělalo to jen těch pár z 372nd MP Company, nebo i další? Dělo se to i potom a všude? Kolik jich zemřelo? Kdo přesně z nařízených to věděl? Kdo to nařídil bezpečnostním agenturám? Kdo nechal zaměstnat nezkušené mladíky pro takovou práci, kteří sotva kdy slyšeli o Ženevských konvencích, zato jim ale před odchodem do Iráku bylo dobře v kurzu ‚Kulturní znalosti‘ vysvětleno, že ‚arabští muži jsou sexuláně velmi prudérní, zvlášť před cizími ženami‘?

To vše se – samozřejmě – nedozvíme.

Z filmu a materiálů kolem filmu se ale dozvíme, že týrání bylo systematickou součástí –předehrou- výslechů a ne jen hrou sadistických dozorců; že nadřízení (přesněji nejméně kolonel bataliónu) o tom věděli; že výslechy byly systematicky násilné, neprofesionální a nepřinášely informace. Jeden najatý soukromý profesionál vypovídá ve filmu, že podle toho, co viděl, výslechy bezejmenných agentur začínaly násilím, které několik z jeho ‚objektů‘ uvrhlo do zarytého mlčení. Odsouzení vojáci zřejmě byli součástí plánu ‚objekty‘ nejprve zlomit a pak nutit vypovídat, a ne, podle pravidel řemesla, kombinovat hlavně pozitivní a pak negativní podněty a dát na věrohodnost informací (mučení jí nesvědčí…). Vyšetřování bylo později znovuotevřeno – šlo o zneužívání psů. I na fotkách je vidět psy vržené na nahé muže.

Závěr? Cover-up a falšné svědectví fotografií

Soud proti ‚bad apples‘ byla úmyslná justiční chyba, kiks, divadlo, jak soudí Errol Morris. Vojáci plnili rozkazy, zodpovědní jsou jinde. I když nikdo nemůže považovat ony vojáky za nevinné, celá záležitost má daleko vážnější podtext, než jen o sexuální ponižování: to, co se dělo během trdých výslechů; pravomce těch v civilu, kteří bloky 1A a 1B vedli; politika ‚sbírání‘ lidí na ulici pro výslechy bez obvinění a navíc bez procedury na jejich osvobození; politika věznění dětí; mrtví umučením ve výsleších. (Ony fotky obsahují sérii s vězněm, umučeným k smrti, bez zápisu v registru. Takových bylo určitě mnohem víc.)

Fotografie, které obletěly svět, ale tyto otázky nekladou. Fotografie mají všeobecně tendenci si samy odpovídat na špatné, vedlejší, povrchní otázky. Zakrývají víc, než odkrývají. Vidíme na nich mladé, pomatené holky a zlé maniaky, kteří si potměšile hrají se svázanými obětmi. Vidíme násilí a bezmoc, sadismus a smích. Nevidíme systematické procedury, neschopnou politiku, koloniální rasistickou politiku, politiku zastrašování. Nevidíme beztrestnost těch, kteří konkrétně nařizovali a těch, kteří z dálky řídili. Vidíme jen ‚grafické‘ obrázky, jak se americky říká pro explicitní, názorné a nechutné či pornografické obsahy. Zajímá nás psychologie vojáků a jejich morální zodpovědnost za několik individuálních událostí, které přímo a do detailů vidíme, a ne složité pozadí celé situace. Fotografie jakoby ukazují skutečnost a přitom svádějí pozornost na povrch pro ty, pro které myslí za ně.

Proto tyto fotografie fungují jako cover-up, proto mají krycí efekt. Proto, jak opatrně spekuluje Errol Morris v komentáři k filmu, možná nakonec pomohly GW Bushovi k znovuzvolení. Když se díváme na jejich povrch, vidíme ‚přoč nás tolik nenávidí‘ – rozuměj ony oběti a jejich blízcí a jejich spoluobčané. Fotografie možná podivným způsobem posilnily dojem, že povstání proti americké okupaci je iracionální, niterné, nenávistné, kulturní, a tedy nezvládnutelné. A ne politické, nacionalistické, moderní… a možná i oprávněné.

Fotografie mají nereálnou sílu – a vypovídají často něco jiného, než na nich vidíme. A neřeknou nám následující:

Jak je vůbec možné, že se fotky dostaly ven – obzvlášť když disciplína amerických médií, je taková, že jsme niky neviděli mrtvého americkéo vojáka na fotografii (přitom jsou jich plné webstránky veteránů)?

Jak se stalo, že symbolem této smutné série se stala zrovna fotka muže na bedně s kapucí a s rukama roztaženýma do kříže … muže, který byl později prohlášen za nevinného, ve vězení byl dál držen, pomáhal s úklidem, a stal se oněm vojákům kamarádem a na pozdějších fotkách se s nimi směje a kouří cigarety.

Errol Morris dodává: „Of course, the dominant symbol of Western civilization is the figure of a nearly naked man, tortured to death.“

– Odkazy: Seymour Hersh:
http://www.newyorker.com/fact/content/?040510fa_fact
Washington Post:
http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A9130-2004May7?language=printer

Reklama