Spát pod alpskými ledovci – alespoň v létě pod čárou mrazu – je jako spát mezi sedmi řekami, u nepřestávajícího zurčení. Ledovec je řeka, propletenec pramínků, proudů, potoků a říček. Suť, která ho obklopuje, je svědek eroze starších, mohutnějších ledovců; zeleň, která se usazuje na rozeklaných horách, zase měřítkem nepředstavitelně dlouhé doby, během které kámen zerodoval do usazených a životu vlídnějších tvarů. Ledovce nejenže tají, tají odedávna, podle umístění i několik měsíců v roce.
Co člověka při kontemplaci té měnící se obro-masy H2O určitě nenapadne je slovo změna. Alespoň ne ta zřejmá, viditelná. Napadne ho slovo proces – komplexní, dynamika mnohosměrná, cyklická, jejíž viditelná část je jen jeho nepatrný odstavec.
O to více překvapuje – po sestoupení z toho hlučného ticha – to hluché řinčení slovy o přírodě, postrádající ten pokorný respekt, kterému se my laici (a předpokládám, o to více znalci a vědci) nemůžeme při pozorování stop přírodních procesů ubránit. Globální oteplování se v lidovém pojetí ustupujících ledovců dovolává, a každý snad viděl ten smutný a zdánlivě usvědčující pohled na mizící Ledové moře pod Mont Blankem. Je ale možné si seriózně představit opak – neměnné tvary – u tak dynamických systémů? A dále, není celá mediální „climate change“ zveličená závěry operující s klamnými měřítky?
Fakta? Konsensus?
Zaprvé, udělat si vlastní názor je skoro nemožné, jelikož jen trocha hledání rychle ujistí o tom, že dostupné zprávy jsou velmi protichůdné, a to i, a obzvlášť, co se týče fakt. Tají vůbec ledovce nadměrně? Ve Švýcarsku ubývají všeobecně od konce 18. století. Mnohé z nich měly ale mezitím silné rostoucí fáze, ledovec Trient ještě nedávno. Před sto lety ho nestačili ukrajovat do lednic v Paříži a Ženevě, rostl (nebo stékal) o stovky metrů za pár let. Skandinávské, severoamerické a aljašské zase podle jiných zpráv všeobecně rostou, nebo alespoň netají. Planeta se oteplovala do roku 1998 – „nejteplejšího roku tisíciletí,“ potom 'globální teplota' stagnovala, hovořilo se o naopak o globálním chladu a tento rok se zase ohřívá. Z letmého bádání na internetu vyplývá alespoň to, že informace o důsledcích oteplování se zdají být velmi nesystematickými extrapolacemi z mnoha dílčích studií, protože, jednoduše, teprve začínají.
Dále, existuje konsensus o globálním oteplování? Rozhodně není jednoduché jej ocenit. Existují odpůrci s pádnými (nebo alespoň zdánlivě pádnými) argumenty, i uznávaní vědci, a kdo hledá kontroverzi, najde ji. Navíc je mnoho pohopitelných důvodů, proč konsensus nenapadat: přitahuje peníze, a financování programů modelování klimatu je zajímavé samo o sobě, snad i nezávisle na velké hypotéze.
Podle podrobné zprávy o stavu klimatologie Jean-Clauda Ponta, matematika, horala a profesora filozofie vědy na Ženevské univerzitě, je komplexita problému je taková, že nelze trvdit – protože nejsou důkazy – že se klima abnormálně ohřívá, ani že se ohřívá pod skleníkovým vlivem průmyslového CO2.
Proč tedy na klimatickou změnu věříme? Jean-Claude Pont žertovně podává: protože o tom neustále mluví média a každému dvakrát po sobě uschl trávník. Protože každý slyšel, že tají ledovce a viděl na nich lední medvědy, tak by asi zněly odpovědi většiny lidí. Osobní zkušenosti jsou samozřejmě směšnou odpovědí.
J.-C. Pont, mimo jiné i zakladatel slavného alpského běhu Sierre-Zinal (31 km, +2200m, -800m), s úsměvem dodává, že hotel Weisshorn (2300 m.n.m.) ve Valais na trase běhu viděl v polovině srpna pod sněhem jen dvakrát od prvního závodu v roce 1974: a to v posledních sedmi letech. Závod je mimochodem dobře známý českých atletům: v 80. letech prý inspiroval účastíky z ČSSR k založení vlastního poháru v běhu do vrchu, Česi se v něm něklikrát umístili, a poslední 4 vyhrála fenomenální Anička Pichrtová, držitelka rekordu (2:54 min). Ještě jednou gratulace!
Climate change nebo technological change
Podle J.-C. Ponta se klimatologie stala ideologií a vírou, která má své papeže a heretiky. Je však těžké vysvětlit proč. Možná je „záchrana planety“ ona nová, pozitivní, jednoduchá ideologie, která může úpěšně nahradit ty propadlé dějinám. Možná právě tato ideologie je nejslučitelnější s určitou liberální politikou, která hledá náplň a hodnoty. Každý určitě v posledních dnech četl o Vanovi Jonesovi, hrdinovi tzv. Green Collars Capitalism, který musel pod tlakem odstoupit ze svého zaměstání při Obamově vládě jako koordinátor ekologických investicí, protože před pěti lety podepsal petici vyžadující přezkoumání nejasností (a pravdu) spojenými s 9/11. Právě Jones propaguje šetrnou energii a zateplování domů jako ideál, který na vlně zelené ekonomiky může vynést sociálně slabé z chudoby. Možná že právě alarm kolem oteplování planety představuje mobilizaci nejlukrativnější a nejvíce přinášející právě globálnímu severu a spíše než obavou z climate change je výrazem potřeby technological change, která využívá strachu a jistého mesianismu.
Nelze samozřejmě tvrdit, že lidská činnost nemá na planetu vliv a lze v ní bez důsledků pokračovat, a že není dobré zateplovat domy. Teze o antropogenním globálním oteplování ale není prokázaná, a masová ekologická mobilizace se zdá být lidsky potřebnější, užitečnější a efektivnější jinde a bez toho, abychom, jak říká J.-C Pont, „přírodu navíc pošpiňovali nepravdami.“